Ujasněme si pojmy...

27. června 2006 v 20:50 | Salla |  japonsko
...které by bylo škoda nechat zapadat prachem a ke kterým se již nebudeme vracet (aneb ve stručnosti 8 filmů, které stojí za připomenutí).

Noc racka (1968)

režie: Katsumi Iwauchi (není podstatné si pamatovat)
Projekci zahájil přednášející slovy, že si z celého filmu pamatuje jen blikající světla. Ona světla byla traťovou signalizací, nebyla pro film podstatná a já si je pamatuji taktéž. Příběhem se jednalo o obyčejnou detektivku se zmatenými retrospektivními flashbacky a odkazy na divadlo Nó. Ovšem co mě nejvíc dostalo byl hudební doprovod - písničky ve stylu Četníka ze Saint-Tropez.

Povídky o bledé luně po dešti (1953)

režie: Kendži Mizoguči

Příběh dvou přátel, kteří opustí své ženy, aby slepě šli za svými sny a nakonec mohli prohlédnout. Děsivé a fascinující. Zejména pak část příběhu odehrávající se v sídle mrtvé aristokratky je velmi působivá (opět má co dočinění s divadlem Nó).
Mizoguči je jeden z nejslavnějších japonských tvůrců z první poloviny 20. století. Jeho doménou byly příběhy o ženách, povětšinou gejšách, se kterými si život nemile pohrává. Rozhodně si plánuji od něj nějaký ten film sehnat.

Manželka oné noci (1930)

režie: Jasudžiró Ozu

Němý film, ve kterém se vyskutují rozhalené košile, povolené kravaty a walther PPK. Dalo by se říct - japonský noir.
Ozu je další uznávaný klasik. Jeho filmy nemají sice nijak originální scénáře (vesměs má jednu šablonu, kterou neustále přetáčí), ale jeho styl je zajímavý. Kromě svých oblíbených zátiší a vlajícího prádla nejraději své japonské hrdiny navléká do amerických šatů a byty jim polepuje filmovými plakáty.

Písečná žena (1963)

režie: Hiroši Tešigahara

Příběh zvláštní komunity lidí, do jejichž středu přibude jako levná pracovní síla náhodný kolemjdoucí. Ve svém jádru je to příběh o nezlomnosti ducha - hrdina se se svým osudem smíří až z vlastní vůle. Ve vizuální stránce filmu vynikají záběry pohybujícího písku, který evokuje proudící vodu.


Legenda o Narajamě (1983)

režie: Shohei Imamura

V Japonsku často sfilmovávané téma. Pod horou Narajamou je malá vesnice odříznutá od civilizovaného světa. A každý starý člověk, který dosáhne věku 70 let, musí být podle zvyklostí ne horu odnesen a zanechán svému osudu.
Imamamura film pojal velmi surově a brutálně. Téměř zde neexistují city, lidé převážně operují jen na nejprimitivnějších potřebách ("že ty mi zase chodíš za fenou!"). Herečka, představující hlavní zestárlou hrdinku, si před kamerou provedla nadrsno korekci zubů kamenem. Podezřívám Imamuru, že jeho prvotní záměr byl diváky co nejvíce šokovat (povedlo se mu to, tento film již nechci nikdy vidět). Nicméně musí se nechat, že stylizovaný konec má své kouzlo. Hrdinka sedí na Narajamě, kde se válí desítky koster, padá sníh a havrani kolem trpělivě čekají na svůj potravinový příděl.

Kwaidan (1964)

režie: Masaki Kobajaši

Čtyři více či méně hororové příběhy.
Černé vlasy vypráví o samurajovi, který se vrací k ženě, kterou opustil. Bohužel jeho žena, ač se to na první pohled nezdá, není už mezi živými...(obsahuje šílenou scénu boje samuraje s příčeskem).
Sněhová královna nás zavede do světa napřirozena, kde vládne krutá kráska, která se ovšem zaplete s jedním obyčejným smrtelníkem. Po výtvarné stránce je to úchvatný kousek. Celý točený ve studiu, v pozadí stylizované oči. Královna je bíle nalíčena s černou dírou místo úst. Děsivé.
Muž bez uší je na duchařské téma. Bloudícími dušemi jsou mrtví z dávné bitvy, kteří si vybrali slepého mnicha, aby jim o starých časech zpíval. A proč jsou v názvu zmíněny uši? Holt když na ně při lámání kletby zapomenete...
Poslední příběh nese název Šálek. V hlavní roli opět figurují nadpřirození duchové a hlavně záhadná tvář zjevující se v šálku vody.

Onibaba (1964)

režie: Kaneto Šindó

Máme pole kukuřice. Uprostřed něj je díra. V díře několik koster samurajů a kolem ní dvě ženy, které si zajímavým způsobem vydělávají na živobytí. Ale jen do doby, než se v díře octne muž v podivné masce.
Poučení z tohoto filmu zní - nikdy samurajům neberte jejich masky. A pokud to uděláte, rozhodně si je nenasazujte a neběhejte po poli za účelem vystrašení zamilované snachy.

X z vesmíru (1967)

režie: Kazui Nihonmatsu

Příšerný SF monster film nebo geniální rasistická parodie s přerostlým kuřetem Girarou, modely z Bořka stavitele a ufem, které se podělo kdo ví kam. Hlavní ale je, že všechny problémy vyřeší zázračný prvek girarium!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Vejnar Jan Vejnar | 27. června 2006 v 21:12 | Reagovat

Skvely prehled! Z tech filmu si musim par rozhodne sehnat, Girara mi stacila jednou!:D SEXMISE potkava GODZILLU.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama