Something wicked this way comes

25. srpna 2006 v 12:30 | Salla |  japonsko
Od Akiry Kurosawy jsem zatím viděla víc filmů než od Davida Lynche a přesto jsem zdaleka neviděla tolik, kolik bych ráda. Kurosawa je pojem své i naší doby a jeho díla jen tak nezestárnou. Tím je tak trochu podobný jinému umělci, jehož texty znají lidé i po více jak třech stech letech. Copak tedy vznikne, když se Kurosawa a Shakespeare setkají na celuloidovém pásku?

Krvavý trůn (1957)
Přiznávám dobrovolně, MacBetha jsem neviděla ani nečetla. Divadelní zpracování Shakespeara ráda shlédnu, filmové adaptace také (obzvláště Hamlet s Melem Gibsonem na mě zanechal kdysi velký dojem). Krvavý trůn se řadí mezi mé nejoblíbenější Kurosawovy filmy (hned po - zatím nepřekonaném Rudovousovi).
Kdyby divákovi nebylo předem řečeno, že se jedná o převedení evropského středověkého příběhu do samurajských reálií, nepoznal by to.
A o čem v Krvavém trůnu jde? O moc, vládu, proroctví a atmosféru hory Fudži, kterou si pán režisér přibarvil pár tunami suchého ledu a vytvořil tak mlhou zahalený les, kterým Wašizu bloudí, aby se mohl setkat se strašidelným staříkem (nebo stařenkou?…on jen to spíše démon) s kolovratem (v MacBethovi jsou to tři čarodějnice), který čte v jeho osudu a tím i rozhýbá krvavé události, které končí spektakulární bitvou, ve které se ke slovu dostávají především šípy.
Konečná bitva je kapitolou sama o sobě. Kurosawův oblíbenec Toshiro Mifune je bez nějakých zvláštních (nedej bože počítačových) efektů proměněn v živý terč pro desítky šípů a jediný trik (tipla bych si na stop-motion) v závěru je odhalitelný až při krokování snímek po snímku.
Ran (1985)
Ran je poněkud čerstvější zážitek (tedy v době, kdy píšu tyto řádky - 9.8. 23:33), a proto jsem ještě neměla možnost zapátrat na Internetu po původu názvu (momentálně jsem od sítě nadobro a nadlouho odřízlá). I Krále Leara, podle kterého byl natočen, jsem měla štěstí vidět (i když si kromě úchvatných výkonů pánů Třísky a Langmajera mnoho již nepamatuju). Opět Kurosawa dokázal stvořit příběh, který s Evropou nemá vůbec nic společného.
Byl jednou jeden vládce a ten měl tři syny. Při příležitosti oslavy svých 70. narozenin se rozhodl, že vládu (spolu s Prvním hradem) přenechá svému nejstaršímu synovi a po krátké morální promluvě do duše svých potomků (jejíž rekvizitou jsou tři šípy) bude už jen sledovat, jak jeho říše vzkvétá. Ale to by nebyl Shakespeare, kdyby se nepořádaly krvavé lázně. Za vším stojí především manželka nejstaršího syna, která hnána pomstou a touhou po moci přivede starého ex-vládce až na (respektive za) hranici šílenství.
Nejradši bych v popisu děje pěkně podrobně pokračovala, neboť bych si tímto způsobem mohla tohle mistrovské dílko přehrát ve své hlavě ještě jednou. Ale neučiním tak, abych čtenáře neochudila a žádnou z point. Místo toho se spíš podívám do druhé vrstvy snímku, tedy té řemeslné.
Ran získal Oscara za kostýmy - hlásá hrdě obal od DVD, na němž dominuje generál (respektive prostřední syn) v červené zbroji na černém koni. A já říkám, že onu (v té době určitě ještě) hodnotnou cenu dostal právem. Kostýmy jsou prostě překrásné, (údajně) ručně šité a chvílemi nemůžete uvěřit, že se v nich nachází herci, kteří se po převlečení pohybují ve světě 20. století. Ran je jeden z mála filmů, u kterého jsem se musela přesvědčovat o tom, že to, na co se dívám, je prostě historický film a ne samurajská legenda, která nějakým magickým způsobem ožila. Tisícovky komparzistů, stovky (krásných) koní, znovu vystavěné (a poté na poslední trám spálené) hrady z časů středověkého Japonska. Ran je prostě úchvatný film, který můj zrak po půlroční přestávce znovu obrátil ke Kurosawovi, a já slibuji, že se na Sedm samurajů podívám znovu (a přehodnotím můj negativní první dojem) a vychutnám si Kagemushu, kterýžto mi leží prozatím nedotčen ve svém fóliovém sarkofágu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama