Život na nitkách

1. srpna 2006 v 19:30 | Salla |  non-asia mostly
Jak vypadá svět, kde vaše kroky předurčuje jakási podivná metafora osudu, která tahá za provázky vašich životů?

Trošku matoucí filozofický úvod. Ne, nebojte, nebudu zde mluvit o osudu, který podle mě rozhodně existuje (vždyť všechno na světě není nic jiného než hromada fyzikálních rovnic na mechanické a elektromagnetické bázi a tudíž je vše předem možné vypočítat...a pokud ne, tak můžeme zahodit všechny na matematice založené předměty a těšit se na život po smrti). Jen jsem nevěděla, jak uvést dva vynikající, něčím podobné a přece tolik odlišné snímky ze dvou různých kontinentů.

Strings (2004)

režie: Anders R. Klarlund
Dánský loutkový film s vystihujícím názvem Strings (nitky, struny, ale i strunné hudební nástroje) mě poprvé zaujal v Cinemě, podruhé v programu Festivalu Fantazie a potřetí dnes ve své celé, půl druhé hodiny dlouhé, stopáži.
Příběh je zasazen do světa, který jakoby vypadl z pera pana Shakespeara. Tedy mám na mysli jeho temné tragédie. Král Hebalonu hned v úvodu spáchá sebevraždu, aby tímto činem podstoupil trůn svému synovi Halovi. S čím ale nepočítal bylo, že jeho vše vysvětlující dopis padne do rukou jeho zrádnému bratrovi, který by trůn rád pro sebe. Není nic snažšího než nafingovat vraždu mrtvého vladaře, vše svést na nepřátele - Zerithy a mladého Hala se nějak oficiálně zbavit.

Síla Strings není ani tak v příběhu, jako v jeho stvárnění. Nabízí se srovnání s Temným krystalem Franka Oze a Jima Hensona. Kromě temné atmosféry "pohádky pro dospělé", zde také nebyli hrdiny lidé z masa a krve, ale loutky, i když případné provázky za ně tahající byly taktně přehlíženy a divák byl nabádán, aby si jich prostě nevšímal. Ve Strings se naopak vše kolem viditelných nitek točí. Všechny scény i pochody v životě mluvícího kusu dřeva se provázkům přizpůsobují. Jak loutku zabijete? Přetnete provázek, který tvoří její nosnou osu. Jak loutku zraníte? Přetnete provázek, který vede k její ruce. Umírání, zrození, zvrácené transplantace, procházení dveřmi i obyčejné vězení vás přímo ohromí. Tedy alespoň já každou chvíli vykřikovala (neslyšně samozřejmě), jak je to skvěle domyšleno. Při sledování si všimněte třeba stráží, kteří hlídají bránu do Hebalonu.

Double Suicide (1969)

režie: Masahiro Šinoda

Japonský snímek trochu staršího data není loutkový a přesto je. V Japonsku bylo před nástupem filmu oblíbené divadlo. Nejznámější typy jsou tři: tajemné, aristokratické divadlo (význačné bílými maskami a démonickými tématy), které ve svých filmech hojně využívala největší jména z historie japonské kinematografie (Mizoguči - Povídky o bledé luně po dešti, Kurosawa - Krvavý trůn); divadlo kabuki (pro obyčejné lidi) a konečně divadlo bunraku (loutkové příběhy většinou o nešťastné lásce končící dvojsebevraždou) - možno zahlédnout na začátku Kitanova filmu Dolls. A právě dvojsebevražda byla v počátcích japonského filmu velmi využívaným konečným (a definitivním) zvratem děje.
Pan Šinoda ve filmu někdy také nazývaném Dvojsebevražda milenců na Amidžimě ale šel dál. Nejenže "zneužil" klasický příběh divadla bunraku (on miluje ji, ona miluje jeho, ona je gejša, utečou spolu a spáchají sebevraždu), ale převzal i formu. V divadle bunraku jsou totiž loutky vozeny černě oděnými loutkovodiči, kteří mohou do dění na jevišti i nějakým způsobem zasahovat. V Dvojsebevraždě se tento aspekt projevuje tak, že se po scéně pohybují černě oděné postavy, které naše hrdiny všude provází, občas s nimi i neslyšně interagují, ale jinak se tváří jako běžný inventář scény. V působivém konci jednoduchého příběhu pak onu nevyhnutelnou sebevraždu pro diváky přetaví v krutou popravu.

Opravdu kousek, který stojí za to vidět. Jen škoda, že se u nás běžně (tak dobře - vůbec) nemáme k tradičnímu japonskému divadlu jak dostat. Z takových úryvků divadla Nó v nejrůznějších filmech mi běhal mráz po zádech.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama