Září 2006

Od každého něco

26. září 2006 v 12:21 | Salla |  non-asia mostly
Nedávno se mě jedna osůbka zeptala, proč sleduju filmy, u kterých spíš trpím než se bavím (a to nemluvím o žádných příšerných béčkách). Když se člověk zamyslí, uvědomí si, že film byl v první řadě vymyšlen pro zábavu, ale stejně jako literatura, i v něm se začala objevovat témata, která lidi nutí zapomenout na povrchnost a začít přemýšlet. Ale nic se nesmí přehánět.

Just a thing from life

25. září 2006 v 13:45 | Salla
Why are people afraid of death?
Because it's boring to be dead.

Theoretical

21. září 2006 v 15:31 | Salla |  ouatiml
Už je to tady. Jako správný teoretický informatik jsem během dvou dnů prakticky naprosto doblbla tři počítače s dvěma různými operačními systémy (některé opakovaně). A když nesmíte použít kouzelné tlačítko RESET, problém je na světě.
(zvědaví jak to dopadlo? Přežila jsem a jednou jsem si dokonce poradila sama - ovšem Mac shledal mé počínání příliž brutálním a naznačoval mi, že bych mu už měla dát pokoj)

dammit

21. září 2006 v 15:25 | Salla |  seriál
Jen co si clovek zvykne každé ráno/odpoledne/večer (podle toho, jak se to více méně nekryje s rozvrhem) koukat v TV na Enterprise, přestanou ji dávat.
Pozitivum: budu moct déle spát a více myslet na literaturu k bakalářce
Negativum: Blair (respektive Lord) dodá DVD a ... však to všichni znáte

Lost in Zoo

4. září 2006 v 11:38 | Salla |  krátce
22:50 - dokoukala jsem pilota k Lost
23:30 - v mojí simulované Zoo přibyla vedle výběhu stegosaurů a nádrže s delfíny Fliprem a Kliprem expozice ledních medvědů (jejichž počet se úspěšně během dvou hodin zdvojnásobil na 4)
Už vím, co se po dohnání restů v oblasti SG bude stahovat.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být

4. září 2006 v 11:13 | Salla |  seriál
Ten, kdo propadl surrealistickým podivnostem Davida Lynche, by si rozhodně neměl nechat ujít neobyčejných 30 (respektive 33) dní v městečku Twin Peaks.

Římská šifra

4. září 2006 v 11:12 | Salla |  krátce
Když stojím před nějakým dílem (ať už sochařským nebo malířským) a koukám na něj, vím, že je krásné, ručně vytvořené a že si ho za pár dní už nebudu pořádně pamatovat. To, co bych potřebovala je rada kam a na co se konkrétně dívat, význam jednotlivých detailů. A to je přesně to, co nám poskytuje Dan Brown. Proto má smysl jeho knihy číst.
Andělé a démoni vypadají, jako by pan spisovatel vlastnil jakousi hrubou osnovu a každou knihu psal podle ní. Kdo četl i Šifru, pochopí, nebo bude se mnou marně polemizovat.
Celou knihu si můžeme rozdělit na dvě poloviny. Nezaujatě je nazvěme dobrou a špatnou.
Ta dobrá sleduje pátrání pana Langdona a sličné Italky po iluminátckých Oltářích vědy roztroušených po Římě a čtenář, který již v Římě byl, si připadá, jako by jeho průvodce po tamějších památkách měl pár let zpoždění, a plánuje příští dovolenou.
Ta špatná je příběhový koridor, který autor čtenáři vystavěl, aby neuhýbal z jeho "zapeklitě dobře promyšlených zvratů". A když si ten nebohý človíček přece jen dovolí vystrčit hlavu nad zeď, Brown ho praští po hlavě kupou argumentů, aby se pak mohl smát, když se objeví pravoúhlá zatáčka.
Zajímalo by mě, jestli existuje kniha, která dokáže čtenáře vést po podobně klikatém rozuzlení, aniž by bylo potřeba těch koridorů. Taková, co dokáže člověka mást jen fakty, která ho nenavádí k špatnému úsudku.
(1.9.)

Odvaha přežít

4. září 2006 v 11:11 | Salla |  japonsko
Jsou filmy, na které se díváme, abychom se pobavili. A jsou filmy, na které se díváme, abychom se zamysleli nad sebou, světem a podobnými banalitami. Tyto pak moc příjemné nebývají. Následující krátká úvaha/článeček/výplod mé mysli (nehodící se škrtněte) byl inspirován filmem Battle Royale, kterýžto rozsvítil tu pomyslnou žárovku v bublině nad hlavou.

Krása okamžiku

4. září 2006 v 11:07 | Salla |  hudba
Nazvala bych to moderní montáží. Myšlenka té původní, filmové, by se dala shrnout následovně: vezměme dva nesouvisející záběry, spojme je za sebe a hle, objeví se nějaká nová skutečnost. To, co mám na mysli já, je spojení obrazu a hudby. Film toto používá (možná automaticky) už hodně dlouho. Aby bylo jasné, co to tu plácám, představte si vodní plochu a motiv z Čelistí. Nuže, posuňme se do reálného života. Zná to určitě každý, kdo filtruje myšlenky při nekonečném přesouvání se po venku přes svoji oblíbenou hudbu. Dokonce i takový Anton Goroděcký, jehož diskman vždy neomylně přehraje tu pravou skladbu. Občas se najde taková konstelace reality, že se před vámi vynoří moment, který byste si nejraději zarámovali a vychutnali do poslední noty a fotonu. Je to téma z Dragonheart a dvě nadzvukové stíhačky při akrobacii. Je to Requiem for a Dream a cesta na zkoušku. Je to Americká krása a čekání na zastávce u rušné ulice (neuvěřitelný, jak se Newmanovi podařilo zachytit hudebně město). Je to dobíhání autobusu a Davisovo Burnett's Body. A dnes stačilo modré nebe, bílé mraky, siluety letících holubů a Molossus.
(27.8.)
(update
...a když vám při fanfárách ze Supermana nečekaně proletí nad hlavou dva gripeny...
)