Odvaha přežít

4. září 2006 v 11:11 | Salla |  japonsko
Jsou filmy, na které se díváme, abychom se pobavili. A jsou filmy, na které se díváme, abychom se zamysleli nad sebou, světem a podobnými banalitami. Tyto pak moc příjemné nebývají. Následující krátká úvaha/článeček/výplod mé mysli (nehodící se škrtněte) byl inspirován filmem Battle Royale, kterýžto rozsvítil tu pomyslnou žárovku v bublině nad hlavou.

O Battle Royale už slyšel každý, kdo se aspoň trochu zajímá o asijskou kinematografii. Jen tak namátkou si vzpomínám, že jsem se o ní třeba bavila (ač jsem ji v té době neviděla) s neznámým spolustudentem přisednuvším si ke mě na semináři z angličtiny. Všude se mluví o tom, jak se na opuštěném ostrově masakrují navzájem studenti, aby jeden z nich přežil a vyhrál. Nikde jsem už ale nezaslechla, že se pod tímto "zábavným" dějem skrývá mnohem víc. Je to myšlenka, která se táhne filmy i beletrií už dlouho. Je to myšlenka, která v lidech vyvolává otázku, jak by se zachovali oni. Vzdali by se (ve většině děl to znamená doslovně sebevraždu)? Podvolili by se systému? Nebo se mu postavili? A hlavně…JAK.
Hrdinové Battle Royale řeší přesně tyto tři otázky. A podle mě by je měl řešit i divák. A při tomto strastiplném procesu se o sobě leccos doví.
Klasikou tohoto "žánru" je Den Trifidů. Jeho čtení bylo pro mě v jistém smyslu utrpením. Jsem jedna z těch, co je šťastná za to, že civilizaci, jak ji známe, vybudovaly stovky lidí před námi. I jedna z nej knih A.C. Clarka Konec dětství staví lidstvo před křižovatku. Nová generace se zde trasformuje na vyšší level existence a ta stávající má na výběr buď nečinně přihlížet a nebo "se zachovat zbaběle" a svůj život dobrovolně ukončit (volí možnost číslo dvě).
V povinné literatuře se běžně vyskytuje Goldingův Pán much - Battle Royale v bleděmodrém. Akorát systémem není "zabij a přežiješ", ale "vládni a přežiješ" (okořeněné dětskou, nebo spíš chlapeckou, brutalitou).
Pokud zabrousíme do filmové oblasti, řadí se mezi dílka podobného nádechu většina zombie filmů. Jenže hodně z nich takto nechápeme, spíš se bojíme nemrtvých, nebo se bavíme jejich likvidací. Světlou výjimku, která ve mně vzbudila dojem, že jde o Den Trifidů, jak by ho viděl Romer, bylo 24 dní poté.
Určitě vás napadnou desítky dalších snímků řadících se do této mnou vymyšlené kategorie. Já jsem teď zrovna zvědavá na Lost.
(1.9.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama