To je tak. Jsem naprosto ztracený případ. Nápady to má, ale prostředky k realizaci příroda nedodala. Tím pádem je vše, co bych chtěla "předat světu" vesměs v mojí hlavě a nikdy se to nedostane na papír.
Mám ráda literární soutěže. Proženu téma hlavou a pár hodin nato mám pocit, že jsem vymyslela něco geniálního. Představa se v hlavě rozehraje v živých barvách s levnými herci, kteří jsou k mání a čeká, co bude dát. Ruka pak bere tužku a snaží se zachytit nezachytitelné. Tuším, že se to "povedlo" zatím jednou (bez nějakého většího úspěchu, nepočítám-li maturitní slohovou práci).
Letošnímu Ysalamiriovi jsem se dlouho vyhýbala. Ale neodolala jsem a koukla jsem se na téma. Chyba. Můj cíl byl prostý. Napsat příběh vytržený z kontextu, který se odkazoval na šílená dobrodružství v některých pomyslných předchozích epizodách (ve stylu Star Gate, staré Galacticky a především Enterprise). Hlavní hrdinou byl šéfinženýr Charet Klers (to jméno mi dalo ale práce...:) ), který vedl tým pracující na sestrojení Death Star. Zápletka musela být dostatečně klišovitá a akční. Imperátor si přeje otestovat v nejbližší době reaktor. Charetův tým (už tak oslabený po úniku atmosféry ze sekce G) je postaven před nemožné - vyhovět všem požadavkům v šibeničním termínu. Do práce se musí zapojit i wookiové, kteří na stanici většinou tahají jen duraocelové součástky tam, kam by se žádný klon ani nevydal (no a to nemluvím o napětí, které panuje mezi klony a Charetovými lidmi). Zkraťme to. Reaktor je uveden do provozuschopného stavu (i za cenu několika obětí) a nastává hodina H, tedy první historické spuštění. Jak se ale ukáže, obava z nasazení wookiů na klíčový systém byla oprávněná. Proběhla sabotáž a vše je rázem v plamenech. Jen díky Charetovi, který podstupuje riziko a hrdinně reaktor zachraňuje, zůstává Death Star celá (respektive z již postavené části celá). Následuje exemplární poprava několika wookiů, trailer na příští díl a titulky.
Bohužel čím víc přibývaly stránky písmenek, tím víc mé odhodlání sepsat tuto šílenost mizelo (asi mě děsila představa, že to někdo bude muset číst). A tak zůstala jen černá tečka v mé hlavě s výstražně zvedlým prstem. Vzdávám se moc snadno. Berte tenhle článek jako terapii narušeného člověka.
Mám ráda literární soutěže. Proženu téma hlavou a pár hodin nato mám pocit, že jsem vymyslela něco geniálního. Představa se v hlavě rozehraje v živých barvách s levnými herci, kteří jsou k mání a čeká, co bude dát. Ruka pak bere tužku a snaží se zachytit nezachytitelné. Tuším, že se to "povedlo" zatím jednou (bez nějakého většího úspěchu, nepočítám-li maturitní slohovou práci).
Letošnímu Ysalamiriovi jsem se dlouho vyhýbala. Ale neodolala jsem a koukla jsem se na téma. Chyba. Můj cíl byl prostý. Napsat příběh vytržený z kontextu, který se odkazoval na šílená dobrodružství v některých pomyslných předchozích epizodách (ve stylu Star Gate, staré Galacticky a především Enterprise). Hlavní hrdinou byl šéfinženýr Charet Klers (to jméno mi dalo ale práce...:) ), který vedl tým pracující na sestrojení Death Star. Zápletka musela být dostatečně klišovitá a akční. Imperátor si přeje otestovat v nejbližší době reaktor. Charetův tým (už tak oslabený po úniku atmosféry ze sekce G) je postaven před nemožné - vyhovět všem požadavkům v šibeničním termínu. Do práce se musí zapojit i wookiové, kteří na stanici většinou tahají jen duraocelové součástky tam, kam by se žádný klon ani nevydal (no a to nemluvím o napětí, které panuje mezi klony a Charetovými lidmi). Zkraťme to. Reaktor je uveden do provozuschopného stavu (i za cenu několika obětí) a nastává hodina H, tedy první historické spuštění. Jak se ale ukáže, obava z nasazení wookiů na klíčový systém byla oprávněná. Proběhla sabotáž a vše je rázem v plamenech. Jen díky Charetovi, který podstupuje riziko a hrdinně reaktor zachraňuje, zůstává Death Star celá (respektive z již postavené části celá). Následuje exemplární poprava několika wookiů, trailer na příští díl a titulky.
Bohužel čím víc přibývaly stránky písmenek, tím víc mé odhodlání sepsat tuto šílenost mizelo (asi mě děsila představa, že to někdo bude muset číst). A tak zůstala jen černá tečka v mé hlavě s výstražně zvedlým prstem. Vzdávám se moc snadno. Berte tenhle článek jako terapii narušeného člověka.