Praha ve Williamsových tónech

24. října 2006 v 0:33 | Salla |  hudba
Aneb Lichtenštejnský palác, koláče, mamut a orchestr.

20. října, hned poté, co se skončila další ze zábavných hodin čínského žvatlání, na mě čekala další 2,5 hodinová cesta do Prahy.

Týden před tím proběhl tamtéž, v útulné kavárně kina Atlas, soundtracking. Setkání plné neznámých hudebních motivů, podivných lidí, kteří hudbou žijí, a pohodovým pokecem s lidičkami, které mám ráda. A nesmím zapomenout na Kurosawu (respektive film Yojimbo), kterého jsem...ehm..."vyhrála" (?) (Sup si odvážel geniální soundtrack k Nemocnici na kraji města a Mighoupt starou klasiku King Konga). Soutěž to byla nezapomenutelná. Pouštěly se například rejected soundtracky pana Boka a světoznámé rusko latinské opusy. Nejvíc nás asi zaujala melodramatická hudba z filmu Murder, which killed my wife. Doufáme, že se brzy objeví v naší kinodistribuci.
Tehdejší pobyt byl zakončen Delta akcí, které se pisatelka raději neúčastnila (stále si bláhově snaží zachovat image normálního člověka). O dobrodružství flotily mírových stíhaček z papírků na žvýkačky vám jistě zaníceně popovídá některý ze členů komanda, požádáte-li ho :).

Zpět do přítomnosti. Tedy spíše o něco méně vzdálené minulosti, která tou dobou byla budoucností.
Na D1 nás nečekal ani olej, ani plazmy, ani mlha a jen v Praze nás zpomalily za tónů pana Posthumuse kolony aut.
Metro, tramvaj a Lichtenštejnský palác. Díky bohu za satelitní mapy!!! Uvnitř paláce mi hodný vrátný vysvětlil, že o žádných lístcích na večerní koncert neví, a odkázal mě na nedalekou hudební prodejnu, kde by nějaké info mít mohli. Jelikož jsem nebyla jediná v koncích (prodavačka hloučku mladých lidí právě vysvětlovala, že netuší, co po ní chtějí) bylo na čase použít zbraň kalibru nejvyššího - přítele na telefonu. Vyvoleným se stala Hannan, kterážto mi sdělila, že sedí v kavárně uvnitř paláce s Ewanem. Připojila jsem se a ochutnala vynikající kapučíno (a vytáhla z batohu reprezentativní boty). Dvě patra nad námi zatím rostla fronta na lístky, aniž by někdo z nás cokoliv tušil...

Zkraťme to. Lístky jsme po dlouhém stání dostali, místa také a pak to začlo. Znělka 20th Century Fox a z akustiky běhal mráz po zádech. Průvodkyně programem byla opět tatáž slečna/paní jako na Žofíně a i tentokrát byla intermezza vyplněna vtipnými poznámkami na úkor slavných filmů (a Yoda poslal další ze svých dopisů). Program byl nanejvýš povedený. Jurský park se svými slavnými melodiemi jen trochu kazil ostrý xylofon. Apollo 13 s japonskou sólistkou na trumpetu bylo dokonalé, stejně jako závěrečné podání Mission Impossible. Lokutus, kterýžto se na koncert dostavil ne příliž koncertně oděn a jako skoro poslední, si musel protrpět Williamsova Harryho Pottera, Yodovo téma, Main Titles a téma Jar Jara ze Star Wars. My ostatní si to užívali. Škoda jen, že se nějakým nedopatřením z programu ztratila avizovaná Flag Parade. Snad příště.

Noc jsem přečkala s Ewanem u Hannan (které tímto opět velmi děkuji:)) a za poslechu Medal of Honor jsem si mohla prohlédnout její krásné obrázky.
Dopoledne dalšího dne se neslo opět v kulturním duchu. Hannan nás vzala do Národního muzea, kde je momentálně v expozici k vidění polystyrénový obří mamut, originál Věstonické Venuše a spousta věcí, které člověka donutí přemýšlet nad tím, kam se svět za posledních několik desítek tisíc let dostal.

Zpátky v Brně. Ale na vánoční koncert si zase čas najdu. Protože Pražský filmový orchestr, ačkoliv se tomu Londýnskému filharmonickému ještě nevyrovná, je prostě jedinečný.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blair Blair | 25. října 2006 v 10:50 | Reagovat

taky se jednou musím vydat na nějaký koncert .... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama