Komedie pro každého

15. března 2007 v 1:55 | Salla |  divadlo
Je fajn, že jednou za čas se na programu divadelního dne neobjeví srdceryvné drama, muzikál ani historická klasika, ale jen úplně obyčejná konverzačně situační komedie.



Konečně můžete na chvíli vypnout mozek, každému problému postav se zasmát a ne trnou hrůzou, co se nepovede dál. Řadím sem cokoliv od Goldoniho (Poprask na laguně - "jedna je Jiskra, druhá je Jiskra...to zakládáte oddíl nebo co?"), Vydrž miláčku (trocha zmatků v obchůdku s kožešinami), 1+1=3 (jak to vypadá, když si pořídíte dvě manželky) nebo naposledy Slaměný klobouk.

Většina těchto "moderních" komedií (odhlédneme-li od Goldoniho) se vyznačuje mužským hrdinou, kterýžto je okolnostmi nucen všemožně lhát (a o lží se samo sebou neobratně zamotává), skrývat své milenky a často se v jeho bytě ocitne schována slečna, kterou nemůže své milé uspokojivě vysvětlit. Navíc s každou přibívající minutou mrak nad hrdinovou hlavou nabírá temnější a temnější tóny.

Slamněný klobouk začíná poměrně optimisticky tornádem v podobě jistého hluchého (mrtvého) strýce, který přijíždí na svatbu svému synovci. Ten se dostavuje záhy celý šťastný, neb tímto sňatkem získá kromě ruky své lásky Helenky i toliko potřebné peníze.
"A co bude mít obuté?"
"Lyže."
"To bude pěkné!"
Jenže (a teď to přichází) se objeví jistý africký důstojník se svoji milenkou, která přišla o svůj klobouk a nemůže bez něj domů k manželovi, neboť je velmi žárlivý. A našemu hrdinovi nezbívá, než se pokusit sehnat klobouk nový, což nebude tak lehké. Kromě vdavek chtivé "bývalé" lásky se bude muset vypořádat s netrpělivým tchánem (a svatebním procesím), hraběnkou, která ho považuje za pěveckého mistra, a v neposlední řadě s manželem paní bez klobouku.

Jsou komedie, které člověka rozesmějí až k pláči. Tohle je jedna z nich. I herci na jevišti měli co dělat, aby zachovali jakž takž kamenný výraz, když Martin Havelka v titulní roli spustil jeden ze svých vysvětlujících monologů (někteří to řešili schováním obličeje pod čepici). Skvělých momentů bylo hodně a je škoda, že je dlouhodobá paměť není schopna udržet napořád. Tempo jednotlivých scén postupuje vražedným kalupem (viz probíhání mezi diváky) a slovní humor střídá uklouznutí po banánové šlupce nebo nechtěné zrušení kulisy jedním hercem. Alan Novotný jako mírně afektovaně se pohybující sluha je výborný ("dej mi ten led a dej si tam kafe!"). To samé Viktor Skála čachtající si nožky v lavóru a nervózně očekávající svoji paní ("já to čekal! A přesně támhle zprava!"). Iluzi Paříže 19. století dokreslují kulisy pokreslené Muchovými secesními dívkami.

Díky Zdeňku Černínovi a překladu Voskovce s Werichem se tak dostala do Městského divadla komedie par excelans.... A Helenka je ráda.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama