Sunshine

27. dubna 2007 v 23:53 | Salla |  non-asia mostly
Tak jako byla Fontána frontálním atakem na váš mozek, Sunshine je destrukční (v dobrém slova smyslu) pro všechny ostatní smysly.
(následující řádky se nesnaží být spoiler-free)


I dávka áčkové apokalypsy ala Roland Emmerich by tomuto námětu vynesla uznalé pokývání hlavou (za jistě precizní vizualitu). Ale jaksi jméno pana Boyla na postu režiséra mělo vyslat signál do hlav všech, kteří viděli 28 dní poté a tím pádem tuší, že se v klasickém hollywoodském mainstreamovém schématu tentokrát nepojede.
Tedy samozřejmě, že je tu několik s životem jednoho či dvou členů posádky neslučitelných událostí, krize s nedostatkem kyslíku atd., ale vraždícího přepáleného maniaka byste čekali spíš v béčku jako Horizont události (nic proti němu, ten film miluju). Jenže v béčku by se asi tvůrci nezabívali precizně každičkým detailem na 3D lodičce. Ona vizuální dokonalost Slunce i Ikara je jak velký tučný nápis "koukněte co umíme". Nevím jak vám, ale mě mohly občas vypadnout oči z důlků (a při dnešní algebře jsem si čmárala do podpřímých součinů očička z boku).

Lidská stránka věci se také povedla. Správná dávka šílenců, zahleděnců, ponorkové nemoci, omrzlin, popálenin (i ta sebevraždička mé zvrácené já nadchla)... Často se mi nestává, že mě něco vtáhne tak do děje, že mi při ponoru jednoho z hrdinů do chladící kapaliny začne být zima a trpím s ním. O nepřirozeně modrých očích pana Ciliana Murphyho ani nemluvím (ten člověk v sobě něco má!).

Kamera a zvuk....no nádhera. Ve Fontáně bylo vyvrcholení Death is road to the awe magicky načasováno. V Sunshine jsou taková místa dvě - sice si přesné umístění nepamatuju (někde u Ikara I a na konci), ale až uslyšíte, pochopíte (soundtrack MUSÍM mít).
No a co teprve podprahová sdělení divákům, že ne vše je v pořádku. To jsem ve filmu v takové míře viděla poprvé. Mluvím teď o problikávajících framech, které někoho mohly štvát. Mě ne. První záblesk člověk sotva postřehne. Podruhé začne pochybovat o své soudnosti, další ho ale ujistí, že to byl opravdu záměr režiséra. Rozostřené záběry působí jako tetelící se vzduch v tisících stupních Celsia, které celý prostor před hlavním štítem obklopují.

Tma je absence všeho, světlo je hmotné a lidé nejsou Bozi. Trocha filozofie? Nevadí. Ale software k takové obludnosti jako Ikaros bych dělat nechtěla.

Co by mi ale vůbec nevadilo, by byla ještě jedna návštěva kina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cece Cece | 28. dubna 2007 v 15:29 | Reagovat

Přesné, nadšené, varující... tak to má být ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama